štěstí

Odkládáte štěstí na jindy?

Tento post není placený žádnou bankou! Platí jej totiž budoucí Kris. Ta, na kterou jsem odložila všechny svoje trable, ale bohužel i úspěch. Pojďme se pobavit o tom, v čem vidíme štěstí a jak v něm figuruje naše budoucí já.

Dnešní článek bude trošku osobnější, ale snad mu to dodá na správné autenticitě. Řeknu vám, jak se peru s fenoménem jménem „štěstí“, takovým tím mytickým stvořením, který je pro nás snad ještě míň konkrétní, než ta bankovní bohyně Yindy.

Seznamte se s budoucí Kris

Ahoj! Já jsem budoucí Kris. Volám k vám z daleké budoucnosti; z té, do níž osoba zvaná „minulá Kris“ odeslala celý svůj život. Postupně na mě předelegovala nejen svoje povinnosti, do nichž se jí nechtělo, ale také svoje štěstí.

Ptáte se, jak je to možné? Jak můžete štěstí prožívat v budoucnosti?

Kristýna totiž byla, stejně jako možní čtenáři tohoto článku, vychovávaná ve společnosti, kde bankovní bohyně Yindy ovládala všechny aspekty života. Zejména nekonkrétní měnu zvanou štěstí. Lidé totiž mají tendence (a minulá Kris jej měla taky) takto čas a prostor vnímat. A to všechno za cenu aktuálního pohodlí, jež vlastně zase takovou hodnotu nemá.

Když se zeptáte lidí, proč žijí v marasmu, který je neuspokojuje, obhajují se poměrně abstraktními termíny. A právě abstraktnost těchto termínů je lidem záminkou pro to, proč nebýt šťastný.

Smrádek a teplíčko

Dává vám to smysl? Udržovat se v něčem, co mi není příjemné, když můžu být šťastný TEĎ?

Bohužel pro nás všechny se naše štěstí neschovává nikde jinde, než v hlavě. Proč bohužel? Protože kdyby naše štěstí spočívalo ve volbě správného partnera, držení vhodného talismanu nebo padnoucích šatů, tak zkrátka zahodíme nesprávného partnera, králičí packu a kalhoty, z nichž nám lezou půlky. Hlava se ale zahazuje těžko. Faktem je, že pro to, abychom byli šťastní, musíme něco změnit.

Problém je, že náš mozek změny nesnáší. Roky našich programů mysli a zajetých kolejí v rituálech a zvycích jej vytvarovaly. Přetaktování bolí. Fyzicky bolí. Svalová paměť, která nás nutí každé ráno vzít do ruky telefon, ještě před tím, než vstaneme, přečíst si zprávy ze světa nebo e-maily, pít stejné kafe, jít do práce stejnou cestou a zkrátka odžít si celý den stejně. Pokud máte ale nějakou rutinu a ta vás nedovedla ke štěstí a hojnosti, pak asi něco děláte špatně, nemyslíte?

Ale my se nechceme měnit. To kafe je nejlevnější a je snadno k dostání. Zprávy nás prostě nakopnou a blikající displej je pro nás stejně atraktivní, jako televizní reklamy pro batolata nebo hrací automat pro gamblara. Mozek nám do značné míry vládne. Předsouvá nám informace, o nichž nakonec uvěříme, že jsou pravda. Chce nás chránit, je přece naší součástí. A tak nám brání dělat věci, které mohou být hypoteticky likvidační, protože mu nějaká událost v minulosti daný program zapsala.

Girl, Sparklers, Fireworks, Blonde, Celebration, Happy, štěstí

Štěstí odložené na zítřek

No ale co teda s tím štěstím?

Moje máma a já jsme nikdy neměly moc peněz. Řekněme, že máma byla dříč, a tak nastaly okamžiky, kdy jsme měly peněz určitý dostatek. Ale nikdy jsme jich neměly dost. Ne že by čísla na účtech byla nízká, ale kvůli programům o penězích, jež jsme měly zažité, jsme měly tendence je rozhazovat. Protože náš mozek nám velel zbavovat se peněz jako něčeho, co nás dostává do nepříjemné situace.

Neutrácely jsme za velké věci, ale za věci, jež jsme považovaly za důležité a potřebné. O nějakém hospodaření se ale nedalo mluvit. Věřily jsme, že někde existuje abstraktní štěstí, které když se unaví, sedne i na vola, a tak jsme věřily v neexistující zítřky, na budoucí Kristýnu a její mámu, protože ty měly možnosti, o jakých se nám nesnilo. Takže jsme odkládali štěstí na Yindy.

Vtip je v tom, že jsme to ani nebraly vážně. Takže o nějakém manifestování budoucnosti nebo plánech a cílech vážně není řeč. Když jsme viděly něco, po čem jsme toužily, řekly jsme: „Až budeme mít ty miliony, tak si to pořídíme dvakrát.“ V tom tkví sarkasmus: říkáte věci, které chcete, ale obracíte je do absurdna, abyste nedali najevo, jak moc vám chybí hojnost. A úplně nám unikala hojnost, již jsme měli po ruce.

Živí rodiče a prarodiče.
Zdraví.
Vzájemná přítomnost.
Domov a teplá postel.
Plná lednička jídla.


Kdybyste se nás zeptali, jestli jsme vděčné, řekly jsme: „No jasně, že jsem vděčná, mám všechno, co potřebuju.“ Ale jde skutečně o VDĚČNOST? Jde o přijímání daru v pravém slova smyslu? Co myslíte? Já dnes vidím, že jsme dar převzaly, ale nepoděkovaly. Nepřijaly, neprožily. Šlo o věci, které nás neuváděly do extáze. Ale když o ně přijdete, dochází vám, jak málo jste si jich vážily. Možná právě teď sedíte na dně a hledáte východisko ze své situace. A já proto ukazuju prstem za vás, kynu rukou okolo vás: tohle všechno. Tohle všechno jste si vytvořili vy. Tak si to koukejte užívat.

Snažím se toho všeho zbavit. Když jsem odešla na FAMU, máma zase vytvořila fiktivní situaci hojnosti: „Až budeš slavná a bohatá spisovatelka/scenáristka, tak mi to vrátíš.“ Bylo v tom cosi přání a naděje, ale zároveň cosi pochyb. Nešlo o pochyby ve mě, šlo o pochyby vůči nám jako společné jednotce. Protože my nejsme ti volové, na které sedá unavené štěstí. A tak nejen naše plány, ale i naše cíle přenecháváme na abstraktní budoucí lidi, v než se nikdy neproměníme z jednoho zásadního důvodu: ti lidé nejsou skuteční. Já nejsem a nebudu „budoucí Kristýna“, protože věci, které jsem na ni odkázala, jsem neposlala do budoucnosti. Ty jsem odeslala do jakéhosi paralelního fiktivního bezčasí, které s mým životem nemá co dělat.

Yindy ex machina

Roky jsem si myslela, že řešením mé situace je plánování a stanovování si cílů, a že možná, MOŽNÁ se nade mnou vesmír slituje a pošle mi nějakou tu bohyni Yindy, která přijde jako ex machina a mávnutím některé ze svých rukou vyřeší všechny problémy. Střídavě jsem makala jako blbec a střídavě seděla s podepřenou bradou, koukala ke hvězdám a říkala si: Ach, Yindy, kdy sestoupíš z nebes, abys mi konečně přinesla tu nekonečnou hojnost, již mi všichni duchovní učitelé a motivátoři slibují?

Úplně jsem přehlížela, že zade mnou zelenají a zase opadávají stromy a padají listy kalendáře, které už prostě nenalepím zpátky ani kdyby čert na koze rajtoval. Partneři a přátelé přicházeli a odcházeli, já se stěhovala z místa na místo, střídala školy, poznávala a zase ztrácela lidi a já se ptala: „Tak co, vesmíre? Furt nic? Furt žádné miliony, žádná zásadní životní změna?“

Změna nakonec přišla, ale nakonec z úplně jiné strany. Protože až když vám chybí peníze na nájem nebo jídlo, tak si uvědomíte, že žádná bohyně Yindy není, že je tu jenom přítomný okamžik, právě tady a teď, pod tím opadávajícím stromem a celou dobu na vás z plna hrdla křičí: „Tady, ty trubko, tady jsem!“ Že máte kolem sebe hordu dobrých lidí a že zajímavé zážitky jsou zadarmo a jsou všude okolo vás.

A že není větší hojnosti, než být tady a teď, kdy si můžete splnit jakékoli přání a pracovat na sobě. A že ty zmačkané listy kalendáře značí všechno to pomíjené bohatství, které se vám za celý život dostávalo.

Nepopírám, že některé věci potřebují čas. Ale napadlo vás někdy, že právě to mezidobí, než ten čas nastane, je to, co byste si měli vychutnávat?


ÚKOL!!! aka cvičení

Až dočtete tento článek, chvilku se zastavte, stačí minutka. Vyjmenujte si alespoň tři věci, kterými jste štěstí odložili na jindy. Které jste mohli udělat teď a namísto toho jste je předelegovali na potenciální budoucnost, která je podmíněná jakýmkoli zlomem.

Vytvořte si v hlavě diapozitiv: to znamená, že si vytvořite v hlavě představu o konkrétní budoucí situaci, kde všechny tyto tři věci máte. Můžete klidně přidat ostatní. Výsledkem té představy je, že se byste se v jejím průběhu měli cítit naprosto vyrovnaně a naplněně.

Principem manifestace budoucnosti skrze diapozitiv je udržení si pocitu, který cítíte, když si představíte, že se daná situace už odehrává. Dávejte si pozor na pochybnosti (což je na tom nejtěžší), ale připusťe si, že cítíte strach, že se daná situace nebude odehrávat.

Nechejte ten pocit prostoupit celým svým bytím, ať vás úplně ovládne. Na místě, kde se fyzicky ocitáte, se zkuste neocitat. Buďte chvíli v té myšlence. Řekněte nahlas, že PROSÍTE o tento pocit do budoucna. Tím odešlete objednávku: nezapomeňte poděkovat.

Až budete zase nohama na zemi, dělejte věci tak, jako by se nic nedělo. Někteří učitelé (například Joe Dissenza) doporučují denně pravidelně tento pocit prožívat, protože memorováním informací se látka v hlavě uloží trvale. 🙂 Jako ve škole. Váš mozek se pak bude chovat tak, aby vás vedl k danému výsledku. Budete vědět, co dělat. Stejně jako jste se naučili, že se zázraky nedějí, se teď naučíte opak. A budou se dít. Věřte mi.

Líbil se vám tento článek? Můžete mě podpořit na Patreonu.

Dál se vám bude jiste líbit toto čtení:

Poznámka k obsahu: Protože jsem použila vtip, který vznikl v rámci reklamní kampaně obchodní společnosti, navzdory tomu, že se nejedná o PR článek, připadá mi fér zmínit, že slovní hříčka o bohyni Yindy pochází z pera markeťáků AirBank.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *