čtyři dohody

Jak mi koronavirus odhalil čtyři dohody

Kniha Čtyři dohody je u nás nejčastěji spojená s osobností a jménem Jaroslava Duška. Jak mi pomáhá toltécká moudrost a jak může pomoci i vám?

Tato poměrně jednoduchá a stručná knížečka shrnula zásadní životní pravdy do 4 okruhů, na něž si vzpomenete pokaždé, když se v nějaké společenské situaci ucítíte nekomfortně. Čtyři dohody se vám vyjeví zejména při hádkách a nedorozuměních. Proč?

  • Uvědomíte si pocit vlastní důležitosti a jeho nadvládu nad celou vaší osobností.
  • Dojde vám, že jsme si všichni na světě rovni.
  • A že i ostatní lidé na světě mohou cítit podobné věci jako vy.
  • Že i vaše rodina a přátelé mají právo na vývoj.

Tak se dejme do toho.

Dohoda první: Miřte slovem přesně

Řada našich záminek k nespokojenosti vzniká už na naší straně. Naučili jsme se „hřešit slovem“ a očekávat že ten druhý „vyvěští“ naše očekávání. Buďme optimisté; stále víc lidí si uvědomuje, jak je důležité mluvit o svých emocích a pocitech. Problém je, že řada lidí nemíří slovem přesně. To znamená, že neříkáme to, co doopravdy říct chceme. Možná máte pocit, že co jsme si navařili, to sníme.

Nicméně si všímejte, jak komunikujeme zejména v posledních dnech, na sociálních sítích. Jsme zvyklí žvanit a žvaníme o tomtéž pořád dokola. S cizími lidmi. Kolikrát se vám na Facebooku za poslední dobu stalo, že vám někdo na prostý, slušně vyjádřený komentář někdo odpověděl „ty jsi ale kráva/debil“, a co víc, začal vyhrožovat, vydírat, atakovat? Dělo se to i před covidem, ale během něj tyto situace eskalují až do absurdní podoby.

Ve skutečnosti ten člověk chce říct: „Nesouhlasím s vámi, mám jinou zkušenost, váš názor mě rozčílil z důvodu…“ I on, stejně jako vy, někdy předpokládá, že lidé okolo mají v hlavě stejnou zkušenost a matematiku. Jeho vyjádření vám tedy nedává smysl. Je těžké nevybuchovat, když jsme napjatí. Ale pokud dokážeme vyjadřovat názory a pocity bez nadbytečných emocí, okolí s námi začne ochotně spolupracovat. „Slovo je jako kouzlo – lidé ho používají jako černí mágové a bezmyšlenkovitě se navzájem zaklínají.“ Nezneužívejme slov k tomu, abychom si ulevili. Pozor na ironii a ustálené fráze.

Příklad: Žena řekne dítěti, že „by si mělo uklidit v pokoji“. Nemířila slovem přesně. Dítě přijme matčino konstatování, ale nezazní ani rozkaz, ani prosba. Pouze matčin názor, že je třeba uklidit Konstatování, jako že venku prší nebo že v televizi nic nedávají. To taky dítě nemusí řešit, ne?. V téhle chvíli možná sama matka neví, co od svého výroku očekává, nicméně většina matek očekává, že z toho výroku dítě vydedukuje, že si má uklidit pokoj. Nebylo by lepší říci „potřebovala bych, aby sis uklidil pokoj“?

Jak jsem první dohodu zkusila používat v praxi?

Snažím se říkat namísto „mělo by se udělat XY“ —> „Potřebuju, abys mi pomohl/a s XY. Můžu tě o to poprosit?“ Snažím se říkat namísto „štveš mě, nemám tě ráda“ —> „Zranilo mě, že jsi udělal/a XY, protože…“
Snažím se říkat namísto „to je ale pitomost“ —> „Já tomu nerozumím, vysvětlíš mi to?“

Dohoda druhá: Neber si nic osobně

Druhá dohoda reaguje na dohodu první. Neberte si osobně slova, která nebyla dost možná mířená přesně. Spousta slov, která si vyslechneme, se ve skutečnosti netýkají nás, ale světa toho člověka, který kletbu vyřkl.

Lidé se na nás někdy zlobí, protože jim tvoříme zrcadlo. Lze nezáměrně ublížit? Možná. Ale je spíš reálnější svým jednáním zasáhnout něčí nezahojenou ránu a vzbudit tím v člověku domněnku, že náš přítel spáchal záměrné promyšlené zvěrstvo.

Často se to stává mezi partnery. Partneři ve vztahu často zapomínají, že ten druhý má své vlastní potřeby a emoce. Jejich naplnění pak vnímáme jako zradu. Domníváme se, že lidé dělají jisté věci, aby nám ublížili. Máme pocit, že se nás vše týká. Slyší to manželé od manželek, děti od rodičů: jak jsi to mohl říct/udělat/…?

Druhé dohody se týká i má teorie, že špatné zážitky neexistují. Prakticky neexistuje v přírodě nic, co by bylo výhradně destruktivní. Přesto některé věci (nemoc, smrt, bolest) vnimáme výhradně destruktivně. Dešti říkáme „ošklivé počasí“. Proč? Protože si to bereme OSOBNĚ. Cítíme, že se nás vše týká, že jsou věci naše vina nebo zásluha, že se nám dějí za trest nebo odměnu. Přitom to tak být nemusí. Věci se prostě dějí, lidi okolo nás prostě žijí. Uvědomit si, že svět okolo bude žít dál bez našeho přičinění, je dobrý krok ke svobodě.

Příklad: Žena v předchozím příkladu řekla dítěti, že „je třeba uklidit mu pokoj“. Dítě její výrok nepřijalo jako výzvu k úklidu, ale jako konstatování. Žena pozoruje počínání dítěte a vyloží si jej jako ignorování. Vezme si to osobně. „Copak mě vůbec nebere vážně? Moje slovo tady nic neznamená? Copak mě nemá dítě rádo?“
Dítě ale nic takového svými činy říct nechtělo. Jenom zkrátka pořád nemá důvod uklidit si pokoj.
Nebylo by lepší se dítěte zeptat, proč si pokoj neuklidilo a vyslechnout si, co svým jednáním chce říci?

Jak jsem druhou dohodu zkusila používat v praxi?

Snažím se nevytvářet v sobě umělý pocit křivdy. Raději se ptám, co ten druhý cítí. Jak myslel to, co říká, pokud se mu nepovedlo mířit slovem přesně tak, abych to pochopila. Pokouším se o empatii. Uvědomovat si, že touhy druhých lidí jsou stejně důležité jako moje.
Myslím na právo jiných lidí na vlastní emoce a pocity bez souzení a kritiky. Je samozřejmě v pořádku cítit bolest z něčího rozhodnutí, pokud se dotýká našeho života. Dohoda nám neříká, že nemáme cítit emoce. Jen že si je nemáme brát osobně. Některé věci se nás prostě netýkají.

Dohoda třetí: Nevytvářejte si žádné domněnky

U druhé dohody zaznělo slovo „domněnka“, budeme se jím zabývat u dohody třetí (není krásné, jak na sebe navazují?). Míříme tedy slovem přesně a snažíme se nebrat si věci osobně. Ale nějak to nejde. Proč?

A právě zde zazní jako odpověď slovo „domněnka“. Ve většině případů se DOMNÍVÁME, že ten druhý svými slovy zamýšlel to či ono. Zvláště pokud nemíří slovy přesně. Ve snaze rozluštit něčí chování se stáváme mistry fabulace. Zvlášť my, kteří trpíme úzkostmi, jsme na domněnky machři. Potkala jsem muže, který si mě dokážel dlouhé minuty smutně prohlížet, než řekl něco krásného. Do té doby se mi honily hlavou domněnky o tom, co chce asi říct. Chce se rozejít? Chce se sebrat a odejít?

Domněnky ale nemusejí hádat „negativní“ věci. Někdy si o sobě naopak myslíme lepší věci, než jaké jsou pravdivé. Naše domněnka tedy může vést k tomu, že se DOMNÍVÁME, že děláme věci nejlépe jak umíme. očekáváme vděk a pochvalu, namísto toho přijde kritika. Domněnky přebírají vládu, pokud nenasloucháme, nebo pokud protějšek hřečí slovem a nás nenapadne se doptávat. Je skvělé věřit své intuici. Ale ne vždy si všímáme relevantních náznaků. Ne vždy je dokážeme správně rozluštit, protože jsme zranění a očekáváme nejhorší.

Přiklad: Žena z předchozích dvou příkladů stále přemýšlí, proč si její syn neuklidil pokoj, když mu jasně řekla, že „by bylo třeba to udělat“. Pokud není znalá třetí dohody, jako začne sivytvářet domněnky. Co se dětí týče, vytváříme domněnky velice často. Domnováme se například, že děti přemýšlí jako dospělí. A tak dětské chování luštíme podle sebe. Například plačící miminko mnoho lidí překládá jako „ono si tě snaží ochočit… nesmíš proto skákat, jak píská“.

Naše příkladová maminka se hluboce zamyslí nesprávným směrem. Protože si bere věci osobně, vytvoří si domněnku, že jí její dítě pohrdá a vykonstruuje si představu, jak dítě došlo k závěru neuklidit si pokoj: „Ono se mi vysmívá za zády. Neuklízí, protože hrálo hru na počítači. Je třeba mu jej zabavit. Až mu zakážu, co má rádo, pokoj si uklidí.“
Chudák dítě, chudák žena.

Jak jsem třetí dohodu zkusila používat v praxi?

Snažím se neobviňovat lidi okolo sebe z nějakých podlostí, než je vyslechnu. Je to těžké, ale stojí to za to.
Na druhou stranu se mi několikrát stalo, že jsem se o některých věcech domnívala, že jsou v pořádku; a ony v pořádku nebyly. Necítila jsem ani náznak problému (nebo jsem jej ignorovala) a vytvořila si domněnku, že se nic špatného neděje, protože jsem nevnímala některé signály a neubezpečila se o pravdivosti svých domněnek.

Naučte se lidí ptát, proč učinili nějaké rozhodnutí, pokud cítíte potřebu brát si věci osobně a vytvářet si domněnky. Mnohdy se i s nejlepším úmyslem můžete někoho dotknout. A to jen proto, že jste se o něm domnívali, že uvažuje úplně jinak.

Dohoda čtvrtá: Dělej věci, jak dovedeš nejlépe

Pochopení toto dohody nás vrací zpátky na začátek.
Čtvrtá dohoda nás vede k tomu, abychom se vyhnuli nedorozuměním. Nevěnujme věcem méně energie, než jsme schopní jim věnovat. Na druhou stranu není dobré věnovat věcem ani více energie, než je možné. Nadměrné neúsporné plýtvání silou vede k nejasným výsledkům. Někdy se věci povedou tak, že si na jejich základě okolí vytvoří domněnku o našem zvládání úkolů, načež následuje drsné setkání s realitou a zklamání obou stran.

„Nejsi zde proto, abys obětoval svou radost nebo život. Jsi zde proto, abys žil, abys byl šťastný a miloval. Dokážeš-li udělat to nejlepší, čeho jsi schopen, ve dvou hodinách, ale ve skutečnosti tím strávíš osm hodin, jen se unavíš, mineš vyvrcholení a nebudeš mít radost ze života.“
„Lidé se většinou uchylují k něčemu jen proto, že očekávají odměnu, a nikoliv proto, že by je takové jednání těšilo. – Proto nedělají vše tak, jak nejlépe dovedou.“

I z činnosti, kterou milujeme, můžeme být jednou unavení, pokud jí věnujeme více energie, než máme. A pak nemáme čas na jiné věci, na plnění základních potřeb. Na čtvrtou dohodu taktéž narážejí rodiče, kteří věnovali příliš času věcem, jež považovali za prioritní; kvůli tomu však vypustili úplně jiné úkoly rodičovství, které mohly být zásadní pro dítě. A nakonec si vzpomeňme i na prarodiče, kteří nás zásobují nefunkčním oblečením, povlečením, laciným jídlem. Snaží se nám dopřát to, co sami neměli.

Proč nás tyto věci zklamávají, přestože daná osoba věnuje do svého snažení maximum své energie, svého času a svých peněz? Jednoduše nejednáme tak, jak nejlépe umíme. Kdyby prarodiče věděli, že kupují de facto jedovaté potraviny, koupili by něco jiného. Kdyby rodiče věděli, že jejich dítě nepotřebuje nové kolo, ale potřebuje doprovod na dětské hřiště, nepracovali by možná přesčas. Domněnky o druhých i o sobě samých nám brání dělat věci nejlépe jak umíme.

Příklad: Naše příkladová maminka si nakonec vybere jedno z řešení: dítěti vyhubuje a donutí jej uklidit pokoj, nebo jej uklidí sama.
Ale je to skutečně to nejlepší, co dokáže?
Nevysiluje se zbytečně?
Nebylo by lepší nevytvářet si domněnky, nebrat si věci osobně a jednoduše se zeptat: Proč sis neuklidil pokoj? Není lepší řešení nechat si vysvětlit: „Ale mami, ty jsi mi přece vůbec neřekla, co chceš…“

Jak jsem čtvrtou dohodu zkusila používat v praxi?

Spolehlivost, time management a správná rovnováha sil jsou moje dlouhodobé slabiny. Často se v noci probouzím a pochybuju o svém životě. Přemýšlím, jak nejlépe bych mohla řídit některé aspekty svého života. Nakonec dojdu k závěru, že pokud je chci dělat skutečně nejlépe jak dovedu, musím si najít lepší místo a čas, než je postel ve tři ráno. A že nejlepší a jediné, co teď můžu a potřebuju pořádně udělat, je spánek. Někdy se mi taky stává, že si v noci vzpomenu na termín, který mě tlačí, nebo na zkoušku, která mě čeká. Uvědomím si však, že trápit se namísto spánku, je plýtvání časem.

A propos: bylo prolito mnoho vína, než jsem v praxi pochopila, jak jej pít tak, aby se chuť rozležela nejlépe. A je to jen a jen moje smůla.

Závěr

Cesta za čtyřmi dohodami je velice jednoduchá na pochopení, ale obtížnější na aplikování. Nejsme schopní ve všech situacích odhadovat, jestli neporušujeme některou dohodu a nevytváříme si tak kolem sebe smyčku nefunkčních vztahů.

  • Ptejme se, co druzí chtějí a potřebují – bez toho, abychom si to brali osobně. Cizí přání jsou někdy prostě jen jiná.
  • Netrapme se, že nedokážeme věci dělat dokonale, ale dejme jim veškerou pozornost, kterou v dané chvíli můžeme. To se týká i lidí a zvířat.
  • Neplýtvejme časem nad přemýšlením, jak bylo něco myšleno, když se můžeme zeptat a požádat o vysvětlení.
  • Sarkasmus je mou oblíbenou formou vyjadřování, ale došla jsem, k závěru, že vytvářím kletby, které se mi zapisují do mozku. Proto se snažte říkat jen věci, které vážně chcete říct.
  • O lidech okolo sebe mluvte tak, jako by u toho byli. Nezapomínejte, že jsme všichni bratři a sestry.

Na základě knihy Čtyři dohody vzniklo zábavné a poučné divadelní představení Divadla Kampa. Celé jej můžete vidět níže.

Líbil se vám tento článek? Můžete mě podpořit na Patreonu. Můžete také požádat o odběr novinek e-mailem a sledovat mě na Facebooku.

3 comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *